Tohle je první básnička tady.

Ranní mlha, blankytná jak role plátna,
Táhne se nad silnicí, daleko za hory horoucí,
Odkudsi z lesa, slyšet jde potůček tekoucí
Uprostřed toho všeho stojí zastávka osamocená
Tam, tam moje cesta zdlouhavá směřuje
Na té zastávce však ani zdaleka nejsem sám
Jsi tu ty a já jsem tě tu ještě neviděl a doufám, že si tuhle šanci ujít nenechám
Však z tvé tváře se dá vyčíst, že tě něco sužuje
Zastávka je útulná i před deštěm kryje,
Lavička v ní v klidu naše potřeby pokryje

Sednu si vedle tebe, celý svět, kromě nás se rozplyne
Tvoje tvář se vyjasní, ikdyž lehčí chmury v ní zůstanou
Prolomit ticho nejde, žádná slova mě nenapadají najednou
Pak konečně naráz ticho prolimíme,
Řekneme si navzájem jediné slovo
Ahoj” vyrazím ze sebe zároveň co ty
Ahoj” své řekneš, podívám se na ty tvoje rty
Jak se máš” vysypu ze sebe jako by to bylo olovo
Docela fajn” vím, že to není pravda a tak se radši ujistím
Fakt, nic se děje?” “Ne, nic” no neboj já se to nejspíš stejně dozvím.

Zbytek konverzace mi jde jedním uchem tam
A druhým zase ven
Neber si to osobně, ale celé setkání je jako sen
S tím, že si tak pěkná a chytrá nic neudělám
Dívám se na tebe obdivuji každou křivku
Tvůj humor co nikdo nenapodobí
Tvoje nadanost na mě též působí
Když se na tebe dívám, vím, že jsem našel perfektní dívku
Si nejlepší na celém světě
Řeknu to takhle zkrátka a dobře miluji tě

Ještě to nějak správně zformulovat
Abych na to nešel zhurta
Ale co nadělám s myslí introverta
Chtělo by to nějak ladně aby byla větší šance, že se ti to bude zamlouvat
Jak ti tak zhruba nastínit své city
Že se mi líbíš po všech stránkách
Ale neumím číst v tvých hadankách
A jestli nějaký cit pro mě máš je dobře skrytý
Mezitím si ani nevšimnu, že přijíždí tvůj bus
Nastoupíš na něj a jediné co ti ve víru myšlenek stihnu říct je čus.

                                Doufám že se líbila, J7.